Milan Paumer – pietní místo ano, či ne?

O životě, o činech a především o útěku Milana Paumera (resp. skupiny bratří Mašínů ) bylo napsáno a řečeno již mnoho. Můžeme si přečíst i několik knih. Po nedávném úmrtí Ctirada Mašína se v našich médiích nenašel takřka žádný komentátor, který by se k tomuto tématu nevyjádřil. O článcích a ohlasech na internetu ani nemluvě.

Co k tomu říci nového? Možná se můžeme podívat na Milana Paumera jako na člověka, kterého jsem osobně znal. Jako na strýce svých kamarádů, kteří o něm za totality nesměli mluvit, aby oni sami nebo jejich rodiče neměli ještě větší problémy. Jako na osobu, která k nám přišla jakoby z jiného světa, z jiné doby. S ním se totiž vrátily vzpomínky na padesátá léta minulého století. Na dobu, která  nám může připadat jako „nekonečně“ vzdálená. Krutost a absurdnost těchto let k nám totiž již sotva doléhá. Pamětníci umírají. Právě proto je potřeba, abychom si životní příběhy těchto lidí stále připomínali.

Myslím, že k pochopení činů Milana Paumera a bratří Mašínů je potřeba si uvědomit právě tu dobu, ve které vyrůstali. Tito lidé prožili dětství v době 2. světové války. Prožili tedy své mládí v době, kdy krátce po porážce nacismu přišla nová totalitní ideologie. To vše je formovalo. Navíc je potřeba si zdůraznit, že to byli nejen lidé toužící po svobodě, ale že byli také vychováváni tak, aby o svobodu aktivně bojovali. Bratři Mašínové byli syny generála Josefa Mašína, bojovníka proti nacistickým okupantům, kterého gestapo v roce 1942 popravilo. Byli přesvědčeni o tom, že totalitní režim nastolený komunistickou stranou po únoru 1948 je zlem, proti kterému je jejich povinností bojovat. Dovedu si představit, že mnoho lidí v poválečných letech nevidělo či nerozpoznalo podobnost totalitních ideologií – nacismu a komunismu. Čemu však nerozumím, to je zjištění, že řada lidí to bohužel nechce vidět ani v současné době. Všem takovým spoluobčanům bych doporučil knihu Artura Londona Doznání, která působivým stylem popisuje praxi mocenských složek komunistické strany v padesátých letech. Jejím autorem není žádný antikomunista, ale naopak její vrcholný představitel – bývalý náměstek ministerstva zahraničích věcí Československa.

Jestliže se režim takto choval ke svým podporovatelům, dovedeme si představit, jaký způsob boje používal proti svým nepřátelům? Padesátá léta, to byl boj. Třídní boj, který vyhlásila komunistická strana proti početné skupině obyvatel své vlastní země. Víme, kdo tento boj začal. Proto mi přijde velmi pokrytecké soudit dnes ty, kteří se snažili proti této diktatuře bojovat. Soudit je podle toho, zda použili správné, či nesprávné prostředky. Dnes mnozí z nás přesně vědí, jak se mělo postupovat, jak se mělo bojovat, sabotovat, jak a na koho se mělo útočit. To vše mi připadá typicky české…

Plně si uvědomuji skutečnost, jak výrazným způsobem rozdělují činy Milana Paumera  a skupiny bratří Mašínů naši společnost na dva tábory. Myslím si, že to, do kterého tábora člověk patří, hodně vypovídá o jeho pohledu na svět.

Pan Milan Paumer byl statečný člověk. To dokázal nejen svými činy, když se vzepřel
nesvobodě a opustil svou zemi, aby se ji pokusil zvenčí osvobodit od totality. Ale možná to dokázal ještě víc tím, že jakmile to situace dovolila, do země se vrátil a podával svědectví o zločinnosti komunistického režimu. Režimu, který záměrně a cílevědomě decimoval  a terorizoval své vlastní obyvatelstvo jen kvůli jinému politickému názoru, náboženskému vyznání nebo majetku. Milan Paumer se pokusil proti tomuto zlu bojovat. Takových lidí nebylo mnoho a měli bychom si je připomínat jako symbol boje proti komunismu, nesvobodě a bezpráví. Myslím, že si Milan Paumer zaslouží naše uznání vytvořením pietního místa v prostorách poděbradského zámku.

Není mým cílem přesvědčovat o svém názoru tábor odpůrců pana Paumera. To ani nemusím. Historie mu totiž již dala za pravdu v tom, že stál a bojoval na správné straně. Kritici činů a aktivit pana Paumera by si měli uvědomit, jak by asi dopadl například člověk, který by v 50. letech sepisováním či podepisováním petic protestoval proti tehdejšímu režimu. Dovedou si vůbec představit, v relativním klidu naší doby, život po roce 1948? V době organizovaného teroru proti části obyvatelstva, která s režimem nesouhlasila? V době, ve které komunistická strana organizovala vykonstruované procesy nejen se svými odpůrci, ale dokonce i s vlastními členy?

Je naším velikým štěstím, že žijeme v době, v níž můžeme mít různé názory a veřejně je prezentovat. Zapomínáme, že ještě v době nedávno minulé to bohužel možné nebylo.

Ing. Petr Fiala, člen Zastupitelstva města Poděbrady a Rady MS ODS Poděbrady, 04.10.2011

Místní sdružení ODS Poděbrady, www.ods-podebrady.cz